Co jste to za lidi - Respekt

Sedláčkova melancholická komedie ukazuje život (skoro) čtyřicátníků na práškách na spaní.

Z rozhovorů s Robertem Sedláčkem i z jeho filmů je znát, že v jeho pohledu na svět je přítomné určité rozpolcení. Na jedné straně se jeví jako paličatý městský intelektuál, který ironicky nahlíží na dění kolem sebe. Na straně druhé se často hlásí k moravskému plebejství, sounáležitosti s tichými blázny a nepraktickými podivíny, kteří jsou mnohdy terčem výsměchu, ale přesto se staví k životu s hrdou důstojností. Střet těchto dvou postojů byl vidět už v Mužích v říji. Mnohem jasněji se ale ukazuje v Sedláčkově výborné nové komedii Největší z Čechů.

Parta cynických, otrlých filmařů z hlavního města je v něm konfrontována s pestrou skvadrou pošetilců, kteří zasvětili život prapodivným zálibám a překonávání bizarních rekordů. Znudění umělci se na všechny ty muže protahující se squashovými raketami, žongléry s tenisáky či sběratele čtyřlístků dívají povýšeně. Ti je však nejednou postaví do světla, v němž se směšně jeví právě oni. "Co jste to za lidi," zazní například udiveně a rezignovaně z úst klasické vesnické máničky poté, co od ní dokumentaristé na místě odkoupí starou škodovku, aby ji v exhibici jednoho z rekordmanů zcela zdemolovali odkoulením z kopce dolů.

Sám mezi indiány

Arogantní Pražáky tu zastupuje tým kolem bezejmenného režiséra v podání Jaroslava Plesla. V úvodu filmu ho zastihneme v momentu, kdy mu státní kinematografický fond nedá peníze na připravovaný film o bývalém vicepremiérovi. Nejen proto nabízí film spekulace o tom, do jaké míry ztotožňovat hlavního hrdinu se Sedláčkem samým. Je to totiž situace, která se mu opravdu stala. Režisér ale nezahálel a hořkost z toho, že na svůj projekt o Jiřím Čunkovi nesehnal peníze, rozpustil v narychlo napsaném scénáři. Ten v rámci vděčného půdorysu "filmu o filmu" obratně míchá realitu s fikcí. Rekordmani tu buď hrají sami sebe, nebo je ve stylizovaných sekvencích, založených na reálných příbězích, zastupují známí herci.

Snímek vypráví o tom, kterak se zhrzený tvůrce po studené sprše od grantové komise vrhne do natáčení dokumentu o pelhřimovské agentuře rekordů a kuriozit Dobrý den. Štědrou zálohu na něj dostane od soukromého pivovaru Kahan. Největší z Čechů ale naštěstí není lamentací nad poměry v české filmové branži. Je to spíše dost hořká sonda do generace (skoro) čtyřicátníků.

Režiséra hraje Plesl jako poněkud nerudného pedanta, buzerujícího své kolegy v miniaturním štábu. Už je ve věku, kdy ztratil trochu glanc i chlapáckou neodolatelnost. Příznačná je scéna, v níž ve venkovském hotelu marně opilecky vyjíždí po barmance (Aňa Geislerová). Producentka (Simona Babčáková) se navenek jeví jako šťastná a vyrovnaná svobodná matka vychovávající malého syna. Jenže vykládat si po večerech v hotelových pokojích pasiáns a popíjet při tom alkohol z malých lahviček, neustále připravených v kabelce, se jako žádné zvláštní štěstí nejeví. Do práce štábu zasahují pijácké excesy kameramana (Jiří Vyorálek). Pije na žal: jeho přítelkyně patrně otěhotněla s jiným a on teď čeká na výsledky testu otcovství. V jeho unavených, skelných očích se odráží tíha světa, kterou nese na svých bedrech každý alkoholik. Sedláček mu připsal možná vůbec nejlegračnější a nejmelancholičtější scénu snímku. Když chce být po jednom příšerném tahu sám a odebere se do idylického lesního mlází v klidu vykonat velkou potřebu, najednou ho ze všech stran obklíčí tlupa hlučících malých táborníků s indiánskými čelenkami na hlavě. Okoralé trio doplňuje mladá a naivní zvukařka (Johana Švarcová), která naše hrdiny konfrontuje s jejich dávno pohřbenými ideály.

Kuli kuli kuli

Vedle této party pak i ti nejvýstřednější sběratelé kuriózních rekordů vypadají jako lidé, kteří dokázali svým životům vtisknout smysl. Jejich umanutost je Sedláčkovi evidentně blízká. Možná se zdá přehnané pořád v recenzi akcentovat osobu tvůrce, ale u tohoto Sedláčkova filmu nejde jinak. Už proto, že se z něj po jeho třetím hraném filmu stává režisér s nezaměnitelným rukopisem. Jeho humor není infikován laskavostí ani takzvaným člověčenstvím, a přesto je cítit, že má své postavy rád. Z jeho gagů často prýští trapnost, ale ta je koneckonců v mezilidské komunikaci přítomná takřka neustále. A přestože děj je fiktivní a za postavami nemá smysl hledat reálné předobrazy, jde o velmi osobní film. Sedláček v něm ventiluje nejen některé své frustrace z doby, ve které žijeme, ale i pochybnosti o sobě samém.

I díky tomu není jeho poetika pro masy a režisér své rozčarování z malé návštěvnosti svých předchozích opusů nijak neskrývá. Těžko říci, jestli tento malý upřímný snímek zlomí divácké prokletí, ale potenciál zalézt pod kůži určitě má. Film, v němž vystupuje Václav Klaus v roli nejvzdělanějšího traktoristy na světě, v němž má hlavní hrdina na sobě neustále tričko s logem prášku na spaní Stilnox a v němž opakovaně zaznívá nejdelší česká věta složená ze stejných slov "kuli kuli kuli" (kuliové kovali kouli), snad ani nejde nemít rád.

Jan Gregor. Respekt,23.8.2010