Největší z Čechů – Hospodářské noviny

Novinka Roberta Sedláčka vtipně zobrazuje jarmark iluzí Leporelo o kuriózních rekordech inspirovala režisérova vlastní zkušenost.

Klíčové scény satiry Muži v říji se odehrávaly během mistrovství Evropy ve vábení jelenů. V novince jejího scenáristy a režiséra Roberta Sedláčka s ironickým názvem Největší z Čechů najdeme podobných bizarností celý vějíř. Své dovednosti a dispozice tu předvádějí nejrůznější exoti: stavitel modelů ze slámy, konstruktér miniaturní motorky, lamželezo převracející auta holýma rukama, jiný silák, jenž se nechá zvedat zavěšený za kůži... A co z této směsky obskurností autoři vytěžili? Vtipnou zprávu o touze po sebeuplatnění a donkichotské posedlosti tvorbou, ale i filozofickou úvahu o světě přecpaném informacemi a zážitky, jejichž smysl nám však často uniká.

Autobiografické vyprávění začíná na zasedání komise, kde se filmaři ucházejí o grant. Stane se totéž, co autor zažil doopravdy, když chtěl realizovat film o Jiřím Čunkovi. Ani partička filmařů z jeho příběhu grant nezíská, v beznadějné situaci však přijde nabídka na štědře dotovanou zakázku. Ambiciózní režisér a pragmatická produkční se proto vypraví do Pelhřimova. Bohorovný šéf tamější agentury (Igor Bareš) jim během seznamovacího rozhovoru hodí obálku se zálohou osmi set tisíc. A natáčení kuriózního dokumentu může začít...

Panoptikum exotů Rekordmani, které čtyřčlenný štáb portrétuje, tvoří místy až neuvěřitelné panoptikum. Někteří aktéři onoho cirkusu jsou reální, jiné představují herci Igor Chmela, David Švehlík a další. Vzniká tak dojem, že některé epizody (třeba tu nejabsurdnější, v níž drsňácký skin v podání Marka Taclíka bleskově konzumuje lahváče pod vodou) si autoři přimysleli. Všechno je ale kupodivu skutečnost, jen občas zinscenovaná a domyšlená.

Leporelo o koníčcích a produkcích, hraničících s bláznovstvím, se jeho aktérům primitivně neposmívá. Stejně jako zmíněná satira Muži v říji nejsou estrádní řachandou, ale úsměvnou úvahou o lidské jinakosti. Vzbuzují spíš pábitelsky pobavený úžas, jako např. v epizodě s vizionářským sběratelem čtyřlístků, představovaným Martinem Myšičkou, než hurónský řehot. Místo dryáčnických karikatur se hemží bezděčnými klauny. A právě proto jsou mimořádně zábavní.

V magory a šašky se často proměňují i samotní filmaři, kteří ono panoptikum zaznamenávají. Sedláčkova hořká komedie tak přerůstá v trochu bolestínskou zprávu o plahočení nekomerčních umělců v současných Čechách. Každý z pozoruhodně zahraného čtyřlístku má svou "třináctou komnatu", jež se promítá do jeho konfliktních vztahů s okolím. Sebevědomý režisér, kterého přesně zahrál Jaroslav Plesl, je militantní nekuřák, citlivý na nepříjemné pachy. Svou umanutost dokreslí ve scéně, kdy si chce koupit na noc neznámou servírku-dokonalou miniaturu Anny Geislerové...

Snaživá zvukařka, v podání líbezné Johany Švarcové, moc kouří a občas vypadá jako naivní školačka. Otrlý kameraman(Jiří Vyorálek), kterého zdánlivě nic nerozhází, se potácí v manželských problémech a návalech vnitřních běsů. Činorodá produkční (suverénní Simona Babčáková) působí jako ženská do nepohody, která vždycky všechno vyřeší: od zaplacení rozmláceného favorita po režisérovy erotické choutky. Také ji však nevděčná profese neúprosně se mílá...

Pravda nebo fráze?

Sedláčkův nový film ve své nejhlubší rovině zrcadlí paradoxy promluv, obrazů a zvuků. Žongluje s nejrůznějšími poznatky, včetně psychoanalytických zdůvodnění či výkladu o sinicích. Vypovídá i o otravné nezbytnosti "product placementu" a o groteskní zaslepenosti vlastní profesí."Já umím poslouchat," podotkne učenlivá zvukařka, jež se dokáže nadchnout nad šustotem obilí. "To budeš dobrá služka," zpraží ji jeden z kolegů. "Já jsem Fellini," vydechne nedoceněný režisér nad záběrem hromotluckého "Krista nad městem",připomínajícím prolog Sladkého života. Dotýká se pravdy o svém snažení, nebo se jen nehorázně chvástá?

Obrazově i významově košatá mozaika si pohrává se živly, především s vodou v různých podobách. Mixuje vznešenost s živočišností a ironicky shazuje kýčovitou malebnost i povýšené mudrlantství. Místy připomíná havlovské absurdity o zrádnosti slov, jež jednou znamenají pravdu a jindy jen dutou frázi. Závěrečné zdůvodnění filmu, pronášené před stejnou grantovou komisí, kde příběh začíná, je právě takto dvojznačné. Sedláčkova novinka vypráví o jarmarku iluzí - těch rekordmanských, filmařských i diváckých. Dokazuje, že chytrý humor naštěstí pořád ještě nevymřel ani ve zbulvarizovaném Česku.

Jan Foll, Hospodářské noviny, 23.8.2010