Simona Babčáková

Osobitá herečka pochází ze Šumperka. Vystudovala Zlínskou školu umění a absolvovala studium improvizace u Jaroslava Duška. Prošla scénami Městského divadla Zlín (např. Patnáct venkovských dívek) a pražského Divadla v Dlouhé. Výrazně se prosadila v Klicperově divadle v Hradci Králové (Viola ve Večeru tříkrálovém, Mefisto ve Faustovi nebo Nataša ve Třech sestrách), kde byla dvakrát nominována na cenu Alfréda Radoka. V roce 2002 přešla do Dejvického divadla. Její první rolí byla Anfisa ve Třech sestrách. V současné době je možné ji vidět jako Irenu Molloyovou v muzikálu Hello, Dolly! ve Švandově divadle.

Nejvýraznější role vytvořila ve filmech Jana Hřebejka Nestyda (2008) a U mě dobrý (2008) a v titulech Děti noci (2008) a Zoufalci (2009). Nezaměnitelnou roli Simony hraje v televizním sitcomu Comeback. Nepřehlédnutelné jsou její vlastní improvizační večery Second sekec aneb Hlava nehlava, účinkovala i ve stand-up show Na stojáka.

Rozhovor se Simonou Babčákovou (producentka)

Jak jste se cítila v roli producentky? Měnila byste (své povolání)?

Já myslím, že bych v této situaci rozhodně takto klidná nebyla a v žádném případě bych neměnila. Tento typ odpovědnosti mě děsí. Ale hrát si na to mě bavilo moc.

Jaké problémy, které ve filmu jako producentka řešíte, by pro Vás byly nejsložitější?

Prachy, prachy, prachy....

Jaké vlastnosti podle Vás musí mít dobrá producentka?

Já vlastně s producenty blíž do styku nepřicházím a vhled do jejich práce nemám takový, abych to mohla posoudit. Mě na producentovi zajímá jen, aby mi zaplatil za provedenou práci a dál už to není můj rajón.

Film Největší z Čechů byl vaší první spoluprací s Robertem Sedláčkem. Jaká byla? V čem bylo natáčení jiné, co pro Vás bylo “nové”?

Já cítím s Robertem jakési samozřejmé spříznění duší, takže jsem se moc těšila... O to víc mě překvapilo, jak to bylo náročné. Nejen proto, že jsme měli časový limit 12 dní, do kterých se to muselo stihnout a že se tak dlouho čekalo, až přejedou všechny motorky a přeletí všechna letadla a dořežou pily, že když už byl klid, můj vrchol soustředění byl ten tam... Snad to ve filmu nebude vidět... Ale i ta setkání s konkrétními rekordmany mě mnohdy emocionálně dostala. Takže já jsem trochu očekávala jeden velkej mejdan a ona to byla spíš introvertně soustředěná práce, místy hodně bizarní. A co bylo pro mě při natáčení hodně jiné je, že jsem hrála všechno se svými přáteli, to byla velká radost a někdy i útěcha. Třeba točit s kolegou mým nejoblíbenějším Jardou Pleslem milostnou scénu... No, kdy tohle zažiju?

Jak jste se na svou roli připravovala? Proběhly nějaké konzultace s producentem filmu?

Ani ne, já nevěřím na šarži ,,producent” a ani to Robert nevyžadoval. O některých situacích jsme si tak přirozeně popovídali, to vyplynulo samo, ale nikoho konkrétního jsem nenapodobovala. Snažila jsem se být v těch situacích, jako vždycky.

Na jakou scénu z filmu nejradši vzpomínáte?

Na koupání v rybníku... A ten fernet na to nemá žádný vliv.

Jaká pro Vás byla nejnáročnější?

Těch bylo víc, ale zmínila bych asi Domov důchodců, to mě dostalo. Já jsem celou dobu přemýšlela, pro koho je to vlastně důležité a pořád mi v hlavě běželo: ,,Proboha nechte ty lidi důstojně a v klidu zemřít”. Ale já jsem asi přecitlivělá a mám o umírání jinou představu. Délku života si nepředstavuji jako výkon, jakože když to o měsíc prodloužím, dostanu medaili. Nevím, nezažila jsem tu situaci, nežiju tam, tak nechci, aby to vyznělo jako soud, ale mě to vyděsilo...

Jak se po této osobní zkušenosti díváte na české rekordmany?

Já jsem se sama sebe celou dobu ptala, co ty lidi žene. U některých to byl sportovní duch, tomu rozumím, ale někde jsem měla až takový bol, jakože se bojí, že zapadnou v tom moři lidstva jako bezejmenná kapka a udělají cokoliv pro svých 15 minut slávy. Takové až existenciální pocity jsem měla, že jsme ztraceni ve vesmíru a tak. Z toho vidíte, že pro mě to zas taková “čurina” nebyla. To Chmelovi, tam jsme se vyřádili, to jsou herci, kteří hrají postavy, to je v pořádku, tam je nadhled a vědomá práce, to byl čas na humor, ale jinak... Mě to celé natáčení hluboce zasáhlo. Až bych řekla otřáslo mou duší. To zní pateticky, že? Ale ono to v mnoha případech bylo docela patetické.

Vyzkoušela jste si nějakou disciplínu, kterou rekordmani ve filmu předvádějí?

Hahaha. Ani omylem. Jen jsem zkoušela unést jednou rukou Zekonův meč a nepodařilo se mi to. Tato scéna bohužel ve filmu není, i když jsem za ni bojovala. Snad bude v bonusech.

Máte nějaký svůj osobní rekord? Nebo na nějakém pracujete?

Mě to vůbec nezajímá a nevzrušuje, já se snažím otisknout do vesmíru jiným způsobem. Ale trochu mám: narodil se mi 5kilový syn... Ale o to jsem neusilovala. A propó, také ve filmu hraje. Světe div se, mého syna...

Plánujete v blízké době nějakou další spolupráci s Robertem Sedláčkem?

Ve vztahu režisér herec, je režisér ten, kdo plánuje, s kým bude spolupracovat. V červnu jsem s Robertem točila jeho nový film Rodina je základ státu a v budoucnu mu s největší pravděpodobností nikdy neřeknu ne. Mluvím o práci, aby bylo jasno...