Utrpení českého filmového režiséra - Týden

Čeští diváci se táhnou do kin na Kajínka, v jeho stínu ale přichází výmluvnější zpráva o českém filmu: Největší z Čechů Roberta Sedláčka. Dost možná komedie roku.

Sedláčkovy filmy většinou kiny nepochopitelně prošumí a zasloužené pozornosti se jim dostává postupně, šeptandou, bohužel často až ve chvíli, kdy je multikina z programu stáhnou. Je to škoda zvláště proto, že jsou čím dál lepší. Zdatnějšího pozorovatele češství a odvážnějšího filmového režiséra se smyslem pro temnotu i komiku reality pravděpodobně tato země nemá. Původně dokumentarista je zřejmě jediným domácím režisérem, který je schopen natočit film o žhavé současnosti, mající smysl, přesah i hloubku a přitom prudce aktuální i velmi zábavný zároveň. Sedláček má na kontě pouze dva celovečerní hrané filmy - Pravidla lži a Muži v říji - a pestrou sestavu filmů dokumentárních: od trilogie Tenkrát až po portrét Miloše Zemana. V Mužích v říji sklouzl leckdy až na hranici komunální satiry, teď se ale vrací ve výborné formě.

Není od věci považovat hlavního hrdinu Největšího z Čechů, onoho nerudného, negativistického a věčně zdeprimovaného režiséra, za Sedláčkovo alter ego. Film ostatně začíná situací z jeho života - tedy obhajováním chystaného dokumentárního dramatu o bývalém předsedovi KDU-ČSL Jiřím Čunkovi před komisí Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Sedláček grant nedostal stejně jako jeho hlavní hrdina, který se následně finanční krizi pokusí vyřešit přijetím zakázky na natočení filmu o českých rekordmanech. S malým štábem čítajícím rezignovanou producentku (v podání Simony Babčákové), "mimoňskou" zvukařku a alkoholického kameramana obrážejí republiku a nejrůznější rekordmany v roztodivných disciplínách. Navštíví psa s nejdelšíma ušima, skinheada, který pije pivo pod vodou, mistra ve vázání ze slámy i rychlopojídače párků. To vše, aby zjistili, jestli to všechno lidské pinožení za rekordy dává nějaký smysl -a jestli ho dává jejich vlastní život.

Sedláčkova poetika je originální a jasně rozpoznatelná. A zábavná. Málokdy se stane, aby se sál kina otřásal smíchem i při novinářské projekci - Sedláčkovi se to daří hravě zejména díky smyslu pro absurditu života i suverénnímu střídání vypravěčských poloh. Mísí komiku s temnotou a trapnost s poetickými momenty. Jeho herci tradičně působí poněkud neobratně, jako by sami byli vykolejeni z toho, v jakém filmu se to ocitli. V novém filmu se stejně jako v tom předchozím objeví řada slavných jmen i ve zcela epizodních rolích - Aňa Geislerová v roli servírky, Jan Hřebejk v čele grantové komise či Marek Taclík, Igor Chmela a David Švehlík v rolích svérázných rekordmanů. Jaroslav Plesl v hlavní roli režiséra je tradičně vynikající, stejně jako nezaměnitelná Simona Babčáková, dobře se ale daří i méně známým Jiřímu Vyorálkovi či Johaně Švarcové.

Z příběhů českých rekordmanů Sedláček s vytříbeným smyslem pro alegorické vidění světa vyabstrahoval pronikavě přesný a zároveň temně vtipný portrét nejen češství jako onoho bizarního mixu rádobyheroismu a broukpytlíkovství, ale i obecněji celé absurdity lidského života. Má smysl věčné překonávání nejrůznějších absurdních met? Má smysl ponořit se do obecní kašny a vypít pod vodou lahváče a má smysl tuto aktivitu opakovat třikrát za sebou kvůli nějakým filmařům? Má smysl vytvářet největší minaret ze slámy na světě, nacpat si do úst 150 brček, honit důchodce na rotopedech či sesbírat 3790 ořezávátek na tužky? A lze vůbec tíhu života přijmout bez bohapustého opíjení, kterému se s takovým zápalem věnuje kameraman, či bez neustálého dopování léky, jež aplikuje režisér?

Sedláčkův Největší z Čechů si uvědomuje marnost takových otázek a současně marnost toho, že se na ně jeho hrdinové snaží hledat odpovědi. Právě v tematizování té marnosti ale tkví jeho síla. A pak je tu bezpočet oněch drobných sebeironických a interních vtípků směřovaných často k českým filmařům - třeba situace, kdy se režisér před grantovou komisí setká se svým kolegou Göblem, který si jde pro "devět mega na romantickou komedii o squashi" (Göbl natočil všeobecně vysmívanou romantickou komedii o golfu Veni vidi vici), poučení "umělci bez proher ztrácejí hloubku" či fakt, že zatímco rekordmany před kamerou režisér navléká do sponzorských triček, sám celou dobu nosí tričko s logem stilnoxu, kterým se láduje.

Sedláček v posledních letech - za vydatné podpory České televize - začal své filmy natáčet v až hřebejkovském tempu. Mohlo by se zdát, že ďábelská rychlost bude mít vliv i na kvalitu - zatím se ale spíše zdá, že na každý jeho film stojí za to se těšit. Snad to dojde i českým divákům. Ne Kajínek, ale Největší z Čechů je domácí filmovou událostí léta.

Irena Hejdová, Týden, 23.8.2010